Hana Žaneta Fleknová

Spíme spolu

5. 04. 2013 15:07:02
Nadešla hodina spánku. Ukládáme se do postele a postýlky. Až potud se zdá být vše běžné. Pointa je v tom, že postýlka, zbavená jedné postranice, plynule navazuje na naši postel. Žádné bariéry mezi námi nejsou. Spíme společně a jsme spokojení.
Společné spaní je přirozené a přínosné
Společné spaní je přirozené a přínosnéDaniel F. Vojtíšek

Společné spaní dětí s rodiči má své zastánce i odpůrce. Jedni společné spaní vynáší až do nebes, druzí ho zatracují a klepou si na čelo. Dle mého názoru je podstatné to, co vyhovuje miminku samotnému. Vnucovat mu jednu nebo druhou variantu k jeho životní spokojenosti patrně nepovede.

Jak se ti spí, tatínku?

Čerství otcové zhusta čelí otázce: "Tak co v noci, jak se vyspíš?" Náš táta měl a má jednoznačnou odpověď: "Dobře." Počet nocí, kdy cácérka zaplakala, můžeme sečíst na prstech jedné ruky.

U maminek je přirozené, že minimálně první měsíce po narození miminka budou čelit přerušovanému spánku. A přibližně prvních pět měsíců tomu bylo tak i u nás. Cácérka se pravidelně budila, začala se vrtět a pro mě to byl jasný signál: "Mámo vstávej, mám hlad." Pláč nebyl třeba, byla jsem po ruce a cácérku nakrmila.

Od doby, kdy cácérka přestala vyžadovat příkrm, jsem nevnímala kolikrát za noc kojím. Přisála se, kdy potřebovala. Případně jsem ji v polospánku přesunula z jedné strany na druhou.

Dnes, v deseti měsících, je spokojená celou noc. Občas se probudí a otevře oči. Zjistí, že jsme jí nablízku. Usměje se a opět usne. Svět je takový, jaký má být.

Vstávat, rodičové moji!

"To musíš být pořád jako ostříž, aby se nedostala ke kraji a nespadla z postele... A nebojíš se, že ji zalehneš?"

Nejsem a nebojím. Jakmile začala cácérka lézt, naučila se bezpečně slézt z postele na zem. Stálo to chvilku tréninku, jeden pád a dnes to zvládá naprosto bravurně.

A věřte - nevěřte, ani jednou se nám nestalo, že bychom měli byť jen tendenci miminko zalehnout (to se může stát, pokud jsou dospělí pod vlivem tlumících látek - alkohol, některé léky, apod). Stejně tak, jako nemáme tendenci zalehnout se vzájemně. Občas však nastává situace, kdy si cácérka udělá svůj prostor mezi námi a nás vytlačí k okraji postele. Bereme to sportovně a bavíme se tím. A spíme spokojeně dál. Všichni tři.

Naše zkušenost se společným spaním je zkrátka jednoznačně pozitivní.

Spát, či nespat?

Každé miminko je jiné. Zatímco jedno spí bez větších problémů, jiné se budí často. Nicméně jsem toho názoru, že pokud miminko spí tam, kde se cítí dobře a bezpečně, spí klidněji.

PS: Ne, nebojím se, že bychom cácérku z postele nedostali. Až nazraje čas, sama si řekne o svoje soukromí. Stejně, jako si před časem začala s chutí a vervou samostatně hrát.

PPS: Při dopisování tohoto příspěvku jsem na téma společného spaní slyšela nosnou myšlenku: vnucené samostatné spaní nevede k samostatnosti dítěte (obdobně to bude platit i naopak). Podstata je jednoduchá - když dítě spí z rozhodnutí rodičů samo, neznamená to, že je samostatné a nezávislé; dítě se tím učí, že by mělo být závislé a spoléhat se na rozhodnutí jiných, ačkoliv to je v rozporu s jeho pocity. Pokud ho necháme spát tam, kde je mu to příjemné (u maminky), může důvěřovat samo sobě a svému rozhodnutí. A tak být samostatné.

Autor: Hana Žaneta Fleknová | karma: 18.04 | přečteno: 1722 ×
Poslední články autora